Jak to s těmi studenty vlastně je
Podle údajů Českého statistického úřadu studovalo na českých vysokých školách a univerzitách v akademickém roce 2012/2013 asi 340 000 studentů, z toho okolo 300 000 na státních a 40 000 na soukromých. Cizinci v daném roce představovali 10 % všech vysokoškoláků, přičemž zahraničních studentů státních škol bylo okolo 9 % a soukromých necelých 18 %.
Většina vysokoškoláků bez českého státního občanství pocházela z jiné členské země EU (68 %) a nejpočetnější skupinou jsou dlouhodobě Slováci – 60 % všech zahraničních studentů. Nicméně tato skupina Zelienkové nevadí a po nich by placení školného za studium programu v českém jazyce na státní vysoké škole nepožadovala.
Skupina, která poslankyni leží v žaludku, jsou cizinci z tzv. třetích zemí, tedy z nečlenských států EU a Norska, Švýcarska, Islandu a Lichtenštejnska. Těch je okolo 12 000, tady asi 3,5 % všech zahraničních vysokoškoláků. Bohužel toto číslo samo o sobě nic nevypovídá.
Zejména neříká nic o tom, kolik z těchto studentů studuje na soukromých školách, a tedy si studium plně hradí, nebo kolik z nich sice studuje na státních vysokých školách, ale studijní program v angličtině, který je též plně zpoplatněn.
Údaj sám o sobě nic neříká ani o typu pobytu, který daní studenti mají, a tedy odráží nebo vyvrací obavy poslankyně, že k nám cizinci jezdí jenom studovat za peníze daňových poplatníků. Především u vietnamských vysokoškoláků lze předpokládat, že ač jsou evidovaní jako občané třetích zemí, jsou v Česku od školních let a v budoucnu budou s největší pravděpodobností usilovat o získání českého státního občanství.
Na druhou stranu je možné na základě dostupných statistik odhadovat, že skupina, která poslankyni nedá spát, se počítá v řádech několika tisíc studentů, tedy přibližně 1-2 % všech vysokoškoláků, což je číslo opravdu zanedbatelné.
Zahraniční studenti – zátěž nebo přínos?
Poslankyně svůj návrh na zavedení školného pro občany třetích zemí opírá o argument, že „Za peníze daňových poplatníků vystudují a pak své znalosti odjedou uplatňovat do Ruska.“ (zdroj: iDNES.cz, 24. 9. 2014). Ač může pro mnoho lidí tento argument zní sebelogičtěji, z pohledu globalizovaného světa akademie je velmi krátkozraký, a bohužel pouze poukazuje na neznalost autorky výroku jak prostředí akademického, tak obchodního.
Všichni akademici i vysokoškolští studenti vzhlížejí k univerzitám jako jsou britské Cambridge, Oxford či London School of Economics nebo k americkému Harvardu, Yale, Berkeley či Princetonu. Všechny tyto univerzity patří ke světové špičce, produkují ty nejlepší vědecko-výzkumné výstupy, patenty, publikace a samozřejmě i studenty. Vedle vynikajících výsledků je však spojuje ještě jedno – způsob, jakým těchto výsledků dosahují.
Všechny tyto školy přijímají vysoce talentované studenty, kteří ví, co chtějí, bez ohledu na to, odkud pochází. Všechny tyto školy jsou charakteristické vysokým stupněm etnické rozmanitosti nejenom skladby studentů, ale samozřejmě i vyučujících a výzkumných pracovníků. Všechny tyto školy si na etnické rozmanitosti staví pověst, jejich promovidea tuto nadnárodnost podtrhují a jejich webové stránky určené pro uchazeče zdůrazňují světový význam a charakter školy, a tedy i otevřenost celému světu.
Dokonce i existují žebříčky světových univerzit, které se zaměřují pouze na kritérium „etnické rozmanitosti“. Jedním z nich je U.S.News and World Report.
Proč to tyto univerzity dělají? Uvědomují si, že pokud chtějí být školami světového kalibru, musí umět globalizovaný svět žít. Etnicky různorodé prostředí kampusů je přidanou hodnotou vzdělávacího procesu, kde vedle sebe studují a pracují lidé z celého světa, z různorodých kulturních prostředí, s různým pohledem na svět. A právě nenaplňování vysoké etnické rozmanitosti výzkumných pracovišť a vysokých škol je dle mého názoru jedním z největších handicapů českého akademického prostředí, jehož výstupy (v podobě vědeckých výstupů i studentů) stále velmi pokulhávají i za světovým průměrem.
České vysoké školy mají stále veliké potíže s tím, umět nalákat zahraniční studenty, natož pak zahraniční vyučující. Naší jedinou konkurenční výhodou je studium zdarma v českém jazyce. Ale i tak, jak je vidno, se jedná spíše o výjimky, pokud tedy nepočítáme slovenské studenty. Má tedy smysl, jak navrhuje poslankyně, ničit to, co už alespoň nějak funguje?
Odradit od studia nebo udržet ty vystudované?
Druhá věc, která poslankyni vadí, je, že zahraniční studenti u nás vystudují, a pak si odjedou zpět domů a tam uplatňují u nás nabyté znalosti.
Nicméně v drtivé většině případů (až na výjimky zejména z oblasti medicíny či nanotechnologií) české akademické prostředí bohužel není tahounem tvorby světového know-how, ale spíše reproduktorem toho, co se vymyslí v zahraničí. Takže představa nějakého vykrádání informací je zcela mylná.
Dále příliš nechápu, co je špatné na tom, že někdo někde vystuduje, a pak nabyté znalosti a dovednosti uplatňuje v jiném místě. Chápu to správně, že podle logiky Zelienkové by i Češi, kteří vystudovali v zahraničí zadarmo, tam měli zůstat a nevracet se, protože je to nespravedlivé vůči tamním daňovým poplatníkům
Naštěstí svět funguje trochu jinak. Především lidé, kteří se rozhodli jít studovat na vysokou školu do zahraničí, patří k nejmobilnějším lidem na světě, kteří se doslova pohybují na globálním trhu práce a nemají problém s tím se ze dne na den přesunout z Prahy do Sydney, pokud tam získají výbornou nabídku. Navíc velmi využívají vazby na země a místa, kde studovali, proto tato mezinárodní sociální síť vysoce vzdělaných je jedním z klíčových kanálů obchodu a výměny know-how a informací.
Nabízí se tedy otázka, pokud Zelienkové vadí, že zahraniční studenti u nás vystudují zadarmo, a pak toto vzdělání „vyvezou“ ven, proč poslankyně raději neusiluje o to, aby český stát dokázal tyto vysokoškolsky vzdělané a plně integrované (znalé českého jazyka i českého kulturního prostředí, kteří mají mnoho přátel mezi českou majoritou) lidi v Česku udržet? Současné nastavení cizineckého zákona sice nabízí absolventům relativně volný pohyb na trhu práce, ale např. rok studia je započítáván do potřebné pětileté doby pro získání trvalého pobytu pouze půl rokem, což mnoho lidí odradí od toho v Česku zůstat.
Reálný problém, nebo osobní komplex?
Výrok poslankyně Zelienkové rozdmýchal další vlnu nevole v majoritní společnosti směrem k cizincům. Naštěstí akademické prostředí funguje zcela rozdílně od ostatních sfér lidské společnosti. Cílem vysokých škol a univerzit není vyprodukovat co nejvíce Čechů s titulem bakalář a magistr, ale i produkovat smysluplné a přínosné vědecko-výzkumné výstupy, a to vyžaduje i kvalitní personál a talentované studenty. Vysoké školy by proto nemělo zajímat, jestli ten či onen výjimečně nadaný student či studentka má ukrajinský nebo český pas. Měl by je zajímat právě jeho či její talent.
Ze zahraničí se ukazuje, že etnická rozmanitost kampusů je jedním z klíčových aspektů úspěchu dané školy, a vše nasvědčuje, že návrh poslankyně Zelienkové je pro české vysokoškolské prostředí opravdu škodlivý. Otázkou je, co vedlo tuto poslankyni, která ani není členkou výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a ani jiné její aktivity nenapovídají, že je odbornicí na vysokoškolské vzdělávací systémy, k vznesení takového návrhu.
Na závěr mne napadá pouze jedno, přiznávám velmi nekorektní vysvětlení, a to vlastní komplex z toho, že ona sama nemá vystudovanou státní školu, ale soukromou školu s nevalnou pověstí Univerzitu Jana Amose Komenského, a možná tuto svou položku v životopisu připisuje příliš veliké konkurenci ze zahraničí. Žádné jiné logické vysvětlení pro její opravdu nebezpečný návrh nemám.